Jak jizva vzniká
Jizva vzniká jako důsledek poranění kůže. Takových poranění může být celá řada - ať už mechanická (např. řezné rány, bodnutí, odřeniny nebo pokousání), poranění horkem (např. popáleniny nebo opařeniny) nebo chemikáliemi (např. popáleniny kyselinami).
Tělo reaguje na poranění sérií přesně koordinovaných kroků, směřujících k uzavření a zahojení rány. Úplně a bez následků se může zahojit jen poranění vnitřních orgánů. Poranění kůže dokáže tělo jen opravit. Rána se nejprve uzavře krevní sraženinou, potom se vyplní zevnitř pojivovou tkání - vznikne jizva.
Od okolní kůže se jizvy liší vzhledem a odlišnými vlastnostmi. Zpočátku jsou úplně červené, ale později mohou zbělet a nakonec zůstat světlejší než okolní kůže. Ochlupení, tukové a potní žlázy se v jizvové tkáni neobnovují. Tkáň jizvy obsahuje méně elastických vláken než okolní kůže. Proto se jizva může svraštit, ztvrdnout a vpáčit dovnitř. Tkáň jizvy navíc obsahuje méně vody a nedoplňuje se a neobnovuje tak dobře jako ostatní tkáně. Dobře ošetřené chirurgické rány, které bývají úzké a mají hladké okraje, se obvykle hojí rychle a lehce. Výsledná jizva je velmi malá a tenká - skoro neviditelná.
Rány po úrazech se bohužel nehojí vždycky tak snadno. Mnohá poranění zasahují velké plochy kůže, nebo mají široce otevřené roztřepené okraje, které vyžadují podstatně delší čas hojení. I u těchto jizev vyplňuje ránu pojivová tkáň. Často tak vzniká široká, nápadná a nehezká jizva. Některé jizvy zkrátka působí potíže nejen při hojení, ale i po něm. Nemusejí se například správně uzavřít, mohou zhrubnout, ztvrdnout a napnout se. Pokud je jizva na kloubu nebo vede přes kloub, může být velmi těsně napnutá a omezovat pohyblivost kloubu.